Heeeeeeeergot!

Bojíte se ptát? Je to velká psychická zátěž?

Když jsem přijela do Česka poprvé, bylo mi 19 let.

Život v Česku? 

„Pod psa“, 

tedy z jazykového nepohodlí. Češtinu jsem neuměla. Ničemu nerozumím a umím bez problémů komunikovat s dětmi, ale pouze cca do tří let. Větší děti měli větší slovní zásobu než já.

(Pozn. Uměla jsem anglicky, ale to necháme stranou.)

V Japonsku bych měla v plánu přihlásit se na významnou univerzitu a najednou jsem se ocitla, i když ze své svobodné vůle, v cizině a cítila jsem, že jsou mi tři roky.

Pocit? Mizerná, zklamaná, dokonce jsem to vnímala jako „ponižující“.

Je to taková chvilková slabost, to všichni víte.

Dobře dobře, jako dítě se nemusím stydět, že něco nevím. Budu se ptát, přes to nejede vlak!

Musím být trvanlivá (😆teda nejsem mléko), ne ne, ale vytrvalá!

Můj útok na okolí začal takto.

Proč? Co to je? Jak se to řekne? Co to znamená?

Nejlepší bylo asi „Kuc-kuc“. Už mi kamarádka nechtěla vysvětlit. „Hádej, co to je!“

Dobře dobře.

Po nástupu do TPCA jako tlumočnice na DPP jsem nepřestala s dotazováním.

Když nevím, chci to zjistit. Ptát se někoho je jednoduché. Tehdy jsem neměla chytrý mobil, ani jsem nemohla neustále být na PC a googlovat.

Slyšela jsem někde „HERGOT“.

Ptala jsem se zkušených českých tlumočníků. „Co to znamená?“

Jedna kolegyně, která byla moc hodná, se zasmála a vysvětlila mi to.

„Namiko, když nechceš říct Hxxxx! nebo Do xxxxxx!, můžeš říct Hergot! Je to společensky (ještě) přijatelné.“

💡

Upřímně, hergot zní jako jméno, tak jsem si říkala, jestli nebude nějaký známý pan Hergot : )

Češi mě všeobecně pochvalují, že jsem se tak dobře naučila jejich NÁROČNČNOU ŘEČ✨

Jste často pyšní, že čeština je těžká, že?

Nemusím být tak zlá, ale v předchozí větě jsem potřebovala použít slovo „pyšný“.

Vyjmenované slovo!

Právě mi čeština nepřipadala zas tak těžká. Výslovnost ano. V Japonsku jsem nepoužívala ani klasický „r“.

Jazyk je systém a naučit se systém – pravidla není pro mě těžké. 

Takže s vyjmenovanými slovy jsem neměla problém. Pro mě je to jedno z mnoha pravidel, tak se podrobím.

Naopak u Čechů to bývá docela zajímavé. Ano, dělají chyby.

„Proč existují „Y“ a „I“? Je to další zbytečnost!“

Češi se mě také často ptají na japonštinu, ale suverénně se mě nejvíc ptali….

„V japonštině neexistují nadávky, že? (Jste slušní a neumíte ani nemusíte nadávat : ))“

Schválně kdo zná nadávky v japonštině?

Já se nyní ptám rozhodně méně. 

Neumím si jen tak zapamatovat nové slovo. Předtím to bylo jednoduché, ptám se, zjistím a uložím to do mozku. 

Už to nefunguje, proto nechci zbytečně někoho otravovat. Podívám se do slovníku nebo nějak jinam a zapíšu si to. 

Jen „dotazování“ u mě zůstalo jako pozitivní věc, že se nemusím bát ptát. 

Někdo je ochotnější vše vysvětlit, někdo se tváří otráveně, ale stejně nemyslí to zle.

Jak to děláte Vy? Nebojíte se ptát?