Maminka, ségra … nebo nějaká bytost !?

Pracovní kolektiv jako klíčovým faktorem úspěchu?

Včera proběhlo natáčení videa pro japonského klienta, který zajišťuje školení pro své klienty – velké japonské společnosti.

Video bylo určeno jako přípravní pomůcky pro budoucí vyslané japonské pracovníky.

Zdůraznila jsem, že komunikace s okolím, tedy s českými kolegy a podřízenými je klíčovým faktorem úspěchu. Bez dobrého pracovního kolektivy neuspěje, neboli pokud si s někým potřebným dobře rozumíte, práce v Česku Vás bude bavit víc a jen tak snadno se nedostanete do nesnází.

Naštěstí si Češi a Japonci dávají rychle dohromady! Většinou jim sedí vzájemná … ODLIŠNOST!

Základ je tento fakt, že “jsme jiní“. Jsou navzájem tolerantnější než Čech s Čechem nebo Japonec s Japoncem. Neočekávají od toho druhého, že by mohl něco pochopit automaticky.

“Nic není samozřejmé“, ale jakmile si najdou nějaký společný bod – mají rádi fotbal, pivo, nějaký film, značku motorky atd., stanou se dobrými kamarádi. “Jsme stejní!”

Právě proto je důležité KOMUNIKOVAT, co nejvíc komunikovat, aby si každý člověk v práci našel svého parťáka.

Když je někdo méně komunikativní, tedy v případě introverta s introvertem, stačí trávit spolu víc a víc času.

Jinak know-how v práci a také praxe o mezilidském vztahu si najdete v rubrikách “Welcome to the jungle”.

https://www.welcometothejungle.com/cs/media/workers

---

“Jsem KONZISTENTNÍ extrovert”

Včera jsem pobavila Čechy tímto výrokem – přiznáním, že jsem konzistentní extrovert!

Není zas tak důležité, že jsem fuuuurt, tedy v reálu i na sociálních sítích, extrovert, ale co tím míním?

Hned jsem dovyslěvtlila.

Říkám to, co myslím a navíc řeknu to, co je potřeba a většinou se tolik nebojím, že se důsledkem svého jednání dostanu do konfliktu.

Hned to pochopili.
“No jo, ale určitě víte, že Češi to berou jako osobní útok, když někomu v práci řeknete, že něco provedl špatně.”

Ano ano, mám velké zkušenosti!

Právě proto mě napadlo sdílet své zkušenosti. 

Mým klíčovým úkolem jako projektový manažer bývalo dodržovat časový harmonogram. Zkrátka popohánět dodavatele, spolupracovníky a zaměstnance klienta, kteří mají nějaké problémy nebo zpoždění.

Řešit nepříjemné situace, tedy poukázat na skutečnost, že někdo něco neudělal nebo udělal chybně, bylo pro mě každodenní rutinou.

Už je to dávno, ale často jsem byla jediná OSVČ u klientů s 300 – 1,000 zaměstnanců.

Byla jsem oblíbená?

• Japonka exotika
• Rozumí česky a japonsky
• Bere hodně (nebo víc) peněz než zaměstnanci klienta

OBLÍBENÁ jsem určitě nebyla! Ale úspěšná, jinak bych nebyla zisková a zároveň bych neměla spolupracovníky ani zákazníky.

Jen mě v této souvislosti napadlo, že pro mě je docela těžké najít někoho, s kterým jsem se nedostala do konfliktu…. (❗️)

Jen vás uklidňuji, že převážně se všemi dodnes spolupracuji, tedy pokud bude potřeba, navzájem se můžeme obrátit. Právě chvilkový konflikt pomůže budovat lepší vztah.

J A K    T O ?

Nemáte podobné zkušenosti?

---

Pracovní kolektiv z jiného pohledu

Nebyla jsem sice zaměstnancem velké firmy, ale dlouho jsem pracovala pro klienty na dennodenní bázi.

Mimochodem, nenarazila jsem na kritiku, že je to Švarcsystém?

Jistě! Když někdo někoho nemá rád a NECHCE, neustále si hledá způsob, jak toho člověka pohřbít. Tak už vidíte, že v mé hlavně neroste jen “květinové pole 🌷”(v japonštině se takto říká, když někdo vypadá, že na svět kouká skrz růžové brýle.), ale skutečně jsem zažila i něco nepříjemného.

Jen jsem to nijak neřešila. Mám pracovní know-how a já klientovi navrhuji, jak má v dané záležitosti postupovat a já si sama uspořádám zadání a úkoly, aby vše běželo podle plánu. Nepotřebuji pokyny ze shora. Jen ve velké japonské firmě existuje zároveň úzus – jak se má vůči japonským kolegům, ředitelům, klientům, postupovat. Všechna pravidla jsem respektovala, proto možná navenek jsem způsobila, že se předstírám jako zaměstnanec, ale to bylo tím, že jsem se chovala ryze jako Japonka v Japonsku.

Zní to absurdně, ale koneckonců bych si měla dopřát… “jako nadřízené” několik českých úřadů, japonského personálního ředitele a finančního manažera v Japonsku a obchodního ředitele v evropském ředitelství a výrobního manažera v Česku, abych mohla pracovat jako zaměstnanec a nad sebou mít lidi, kteří mi mohli dávat pokyny…

Nicméně jsem vždycky pracovala s někým, kdo je ochoten se mnou spolupracovat a také s jiným, kdo mě, pokud možno, nemusel vůbec vidět.

Brala jsem to tak, že je to normální.

V Japonsku je to jinak? Nikoliv.

A co ve škole? Totéž.

Ano, všude si najdete dvě skupiny. Jen příjemnost nebo nepříjemnost spočívá v tom, jaký je poměr skupiny parťáků a nepřátel.

---

Maminka nebo ségra?

Bylo to tuším vloni, na chvíli jsem poslouchala diskusi japonských pracujících žen v Japonsku o tom, jak je těžké pro japonské ženy pracovat jako úspěšná manažerka mezi muži.

Aby manažerky úspěšně zapadly mezi muži, musí být buď jako MUŽ, maminka nebo NĚJAKÁ ÚPLNĚ JINÁ BYTOST – nedotknutelná.

Plakala jsem smíchy!!!!!!!!!!

Ano, přesně! Nejvíc nesmíme být přirozeně jako žena!

No, byla to velká sranda – realita, ale podobná strategie mě napadla už v Česku. Pro muže bez věkového omezení jsem se stala maminkou. Muži chtějí obdiv, to každá holka nebo žena to přirozeně cítí, tedy pro mě nebylo těžké každého pochvalovat za dobře odvedenou práci!

Děkuji moc! Moc jste mi (nám) to pomohlo! Hurá, dnes už můžu jít domů! Japonci budou šťastní!

Cokoliv, co mě napadlo a přišlo mi to “hezké”. Já neumím pochvalovat někoho třeba… “Ty seš frajer!” a podobně.

Umím třeba s radostí zatleskat🤗

Naopak, když je někdo naštvaný nebo už nas〇〇〇〇, jít tou cestou…. “Jeee, co se Ti/Vám stalo? Sedni si, dej si kávu, čokoládu… atd.”

Nemusela jsem předstírat starostlivou maminku. Byla jsem odmala starostlivá a také skutečně “maminku” dělám už celkem dlouho.

Mezi ženami stejného věku jsem byla populární …. jakmile jsme se dostali na téma péče o děti a vaření!

Nevypadám to, že mám děti a vařím. Občas ten stereotyp pomůže navázat lepší vztah!

Vařím ráda a stačilo ostatním ženám povídat, co vařím a jak to vařím, co mám dnes uvaříno.

“Namiko, jste šikovná!”, tak už jsme byly STEJNÉ 😊

Pro mladší holky děti ani vaření nezajímalo. A co mi pomohlo?

Móda😎 Neustále dokola jsme probírali, kde kupuji oblečení a za kolik.

Často po mně holky chtěly název parfému, který používám. (Já nevím, co kupuji, tedy pro mě byla velká výzva to zjistit…)

Občas jsem přinesla nějakou kosmetiku z Japonska, která vypadala zajímavě nebo punčošky, které jsou v Česku hrozně drahé, ale v Japonsku se dá koupit za pakatel.

No dárkování? Takže úplatek?

Já to dárkování mám v krvi… Za to může… moje maminka 😂 Vychovávala mě tak, že nesmím jít nikam holýma rukama.

Ne, neměla na mysli, abych vzala zbraně, ale abych nosila kamkoliv drobné dárky❣️

I dokonce jsem drobnosti, třeba kancelářské gumy, vybírala podle toho, co komu se to bude líbit. Pro někoho zvířátko, pro někoho dopravní prostředek, tvar Sushi atd.

Bavilo mě to a také ti druzí měli radost. Jeeee, víte, že mám ráda kytky…?

Ano! J Á V Á S S L E D U J I　🤣🤣🤣 Neumím kouzlo, abych něco uhádla. Musím se zeptat toho daného nebo v okolí, anebo …. stačí být všímavá. Většinou se dá jednoduše odhadnout z toho, co má na stole.

Jinak úplatek to nebyl. Proč?

Ne, že jsem to očekávala…. ale ….

Dostala jsem za dárky …. také dárky❣️

Často to byly “ze zahrádky”, tedy máta, borůvky, broskve, jablka… dále domácí koláče, buchty, nějaké uzení, víno a slivovice!

Měla jsem velkou radost. Dávala jsem většinou koupené věci, ale dostala jsem domácí… LEPŠÍ 🤣

Jedna mladší kolegyně mi říkala, že je to zvláštní, že takové obyčejné věci mě potěší. Vypadám spíš tak, že chci všechno značkové, třeba sušenky z Marks&Spencer🤣

No, stereotyp je užitečný v tom, že se jednou zlomí a druhý zjistí, že ten člověk nebyl ve skutečnosti takový (nafoukaný atd.), pak toho člověka máte víc v lásce.

Mohla jsem často využít “zlom stereotypu“.

Jen daná chvíle nastane až po nějaké době a má to velký efekt.

Samozřejmě se nabízí varianta, abychom se poznávali na začátku a co nejdříve. Jenže, když začnete spolupracovat s desítky lidí najednou, nejde to!

Práce nás honí, čas je omezený, Češi po 17:00 nejsou v práci…

Všechno chce čas a čas jsou peníze.

Jste ochotný investovat svůj čas do budování dobrého vztahu?

WebWavelife with Namiko Sakamoto

Život na webu s vlnkou Namiko Sakamoto