Ochota Čechů

Mgr. Namiko Sakamoto

Konečně?

Musím říct, že představit něco pozitivního, příjemného je mnohem jednodušší než něco negativního.

Kritikou na Česko nebo na chování a způsob uvažování Čechů jsem vůbec nešetřila.

Ale… Můj způsob uvažování se změnil vážně ze dne na den. 

Co se mi stalo!?

 Porodila jsem dceru a svět se mi změnil. Znovu, vážně.

„Má dcerka krásná

Ten svět kolem Tebe je nádherný“

Neviděla jsem svět přes růžové brýle, ale fakticky jsem našla díky dítěti pozitivní stranu, kterou jsem jindy neviděla.

Kdekoliv mi lidé pomáhají s kočárkem, nahoru dolů, doprava doleva.

Mohu jít na úřad nebo do banky a úředník si s dítětem hraje, když vyplňuji nějaké zbytečné (!) papíry.

Do vlaku nemusím složit kočárek (V Japonsku musím). Jsem králem vagónu, všichni mi udělají místo.

Úžasný!

V Japonsku je to těžké. Když děti brečí, okolní dospělí se tváří viditelně kysele. Najít vhodné restaurace spolu s dětmi bylo docela těžké. (V dnešní době je o něco lépe.) 

Chodník je tak úzký, že musím chodit s kočárkem po silnici. (Silnice jsou také úzké.)

Největší srandu jsem zažila uprostřed Tokia. Hotel byl u stanice Uena, a to kvůli práci. 

Když jedu do Japonska, mám prázdný kufr. Můj předpoklad je jednoduchý. V Japonsku seženu všechno, co potřebuji.

Potřebovala jsem dětské plenky a včas jsem vyrazila na nákup. Prodavačka v drogérii se na mě podívala a ujistila mě, že nikde u této stanice, ani za pár stanic dál si určitě nenajdu plenky. Jsme v business centru.

Ptala jsem se jí, v business centru se nemůže nacházet miminko s plenkou?  

Bez váhání odpověděla, že lidé bydlí jinde a zde jsou businessmani/ženy, kteří rozhodně dětské zboží nehledají.

Ten den i večer jsme se dali na velkou výpravu „hledej plenky!“. Už si nepamatuji, po kolikátém obchodě, ale v Konbini (nonstop-obchodě ala kiosek v útulné velikosti) byl poslední balíček plenek, hurá!

Češi jsou rozhodně hraví a tolerantní vůči dětem. Mohu říct, všeobecně to platí v celé Evropě, i když jsem nebyla ve všech zemích, tedy aspoň od slyšení.

Každý dospělý chápe, že dětí musí blbnout a dlouho nevydrží sedět, stát či dělat něco nudného. V Japonsku se to vyžaduje. Nevím, tím se nabírá trpělivost, ale přijde mi to kruté a de facto zbytečné.

V dětství ve školách jsem neměla ráda ranní scházení, která se konala pravidelně jednou za týden.

Sejdeme se se všemi venku na školním hřišti (zároveň sportovišti) a stojíme 15 – 30 minut, abychom poslouchali ředitele, občas místoředitele a dále někoho, kdo něco potřebuje říct.

Zbytečnost.

V létě padali kvůli horku studenti na zem, i někdo z fotbalového klubu, baseballového klubu. 

Vedro…

Doufala jsem, že časem za 10 let či 20 let to zmizí, ale tento zvyk ještě žije!

(Naštěstí méně frekventovaně, tedy jednou za měsíc a k tomu díky Covidu v omezeném rozsahu.)

V Evropě by taková pravidelná stání dětí sklízela velkou kritiku.

No, dobře víme, že vůči tradici či zvyklosti těžko něco uděláme, ale občas je dobé umět říct zpříma či bokem „není to nesmysl?“.

(Konec)