Pryč z komfortní zóny nebo v ní zůstat?
Contents
Osobní změny jsou žádoucí?
Jak kdy a také V ČEM.
Mgr. Namiko Sakamoto
Contents
Vůbec víme, co je komfortní zóna?
V dnešní době se, v rámci osobního růstu, nevyhne výrazu komfortní zóna.
“Komfortní zóna je psychický stav, ve kterém připadají věci člověku dobře známé, cítí se v klidu, v pohodě a má kontrolu nad svým okolím (nebo tak situaci vnímá). Nepociťuje v něm úzkost nebo stres. V této zóně je možné dosáhnout stabilní úrovně výkonu” – Wikipedie
Jako obvykle, jsou dvě skupiny odborníků, kteří doporučují zcela opačnou cestu.
První dva články jsou PRO.
Článek pro ženy a další je článek pro muže? (Aspoň to vypadá dle obrázků.)
https://aktin.cz/proc-stoji-za-to-vystoupit-z-komfortni-zony
Tento článek pro ženy je PROTI.
https://www.prozeny.cz/clanek/jak-si-uzit-svuj-nejlepsi-zivot-zustante-v-komfortni-zone-74997
Já se osobně domnívám, že mnoho Čechů vůbec nemá rádo výraz “komfortní zónu“.
Zas neologismus.
No, západní trend.
Jen ve skutečnosti mnoho lidé zažilo danou situaci, kterou můžeme popsat jako např. Udělal těžké rozhodnutí.
Mně sedí použití komfortní zóny v tomto tvaru, “Jo, tehdy jsem určitě opustila svou komfortní zónu!“, tedy když popisuji minulost a výsledkem změny byl úspěch.
ALE, ono to má i jiný pohled. Byla jsem tehdy opravdu hrdinkou, že jsem si vybrala těžší cestu?
Žít v Japonsku nebo vypadnout?
Tuto otázku jsem sama intenzivně neřešila, tedy žít dále v Japonsku bylo pro mě samozřejmost.
Jen v elitní střední škole mě poprosila spolužačka. “Hele, půjč mi jméno. Já si chci nechat poslat od agentury katalog, ale sama nechci, tak spolu.” – tehdy středoškolačky jsme chodili kamkoliv, i na záchod spolu, tak už chápete, proč sama nechtěla.
“No jistě, jak je Ti libo.” Nic jsem neřešila. Přišly katalogy od agentury a dověděla jsem se, že kamarádka měla zájem studovat v zahraničí v rámci výměnného programu.
Ooooo💡 To je hezký! Jen záhy mi řekla, že ji to už nezajímá. Chtěla na 3 měsíce max, nikoliv na rok (cca 9 měsíců).
Tak si možná využiju já…
Pozor, nebylo to těžké rozhodnutí. Bylo to jen tak a jako středoškolačka jsem neřešila tolik starostí.
Ale potom. Po návratu z Česka jsem si říkala… co budu dělat!?
Kamarádi úspěšně nastoupili na slavné univerzity. Někteří, dle plánu, ještě chodili do přípravky s ročním odkladem.
Já. Zatím nic…
Naučila jsem se česky (i anglicky) a mám nějaké zkušenosti ze zahraničí, ale vůbec mi nepomohou, když budu chodit do přípravky a přihlásím se na univerzitu v Japonsku.
Pozn. Nechtěla jsem studovat obor Mezinárodní vztah nebo nějaký cizí jazyk vč. češtiny. Studovat takový obor v Japonsku mi přišlo nepraktické.
Tak co? Čas jsou peníze.
Dobrá. Do toho. Do toho. Do toho!
“Aspoň vím, kde stojí Filda. Zkusím se přihlásit na Karlovku!”
Pracovala jsem v izakaje (japonské hospodě) jako brigádnice a poté jsem přijela do Česka studovat na jeden trimestr na FFUK v angličtině, tedy se studenty z USA, během toho se připravovat na přijímačky.
No, tehdy jsem sebe musela vážně ptát, co tu vůbec dělám? Není to zbytečné? Není dobré se vrátit do Japonka a jít standardní cestou? Ještě to není P O Z D Ě.
Kamarádi mi řekli, že jsem úžasná, že pojedu studovat v zahraničí. Neřešili, že je to malá neznámá země. Obdivovali mě. – Niche – Jsem výjimečná kamarádka!
Otevřeně jsem všem říkávala, že obdivuju naopak každého, který nemá problém žít v Japonsku, studovat a hromadně nastoupit do nějaké firmy, kde ani neví, jakou pozici dostane. Připadali mi lidé… bezehlaví. Život na dopravníku nechci!
Nějak jsem si nemohla představit svou kladnou budoucnost v japonské firmě.
Co budu dělat, když budu mít blbýho nadřízenýho???
Co budu dělat, když budu muset s vysokoškolským titulem jedné z nejlepších univerzit připravovat čaj pro hosty???
Docela komické obavy…
Zkratka jsem se dala do útěku. Měla jsem oprávněný důvod “studovat v Česku a dělat něco jiného než ostatní.” Alibismus.
Jenže… ve skutečnosti se vznášejí smíšené pocity, že?
Nechtěla jsem opustit Japonsko. Svou vlast mám ráda mám kamarády, jen nějaké systémy mi nevyhovují a mám odlišné názory než ostatní. Do Česka jsem se skutečně těšila, že se budu učit něco těžkého a uvidím jiné části světa a seznámím se s lidmi z různých zemí.
Mnoho věcí si uvědomuji zpětně
Nyní tu svou zkušenost mohu PRODAT, že jsem opustila z komfortní zóny. Ano, bylo to skutečně těžké. Bylo mi 19 let od té doby se živím, tedy osamostatnila jsem se.
Jen to nedělám. Dobře si pamatuji a mohu popsat, jaké těžké rozhodnutí bylo a kdyby padla druhá volba zůstat v Japonsku, byla bych jiným způsobem šťastná a spokojená.
Každé rozhodnutí přinese nějaký výsledek.
Právě proto nikomu neříkám, ani sobě, “Pryč z KZ, nebo zůstaň”. Místo toho se ptám: “Umíš cenit to, co máš?” Ustojíš ztrátu a ještě horší situaci než teď? Mnoho lidí si umí stěžovat a pomlouvat, jak je to všechno hrozné, ale málo z nich si uvědomuje, jak úžasné zázemí, skvělý kolektiv, odpovídající plat a svoboda mu náleží…
Je to škoda.
Určitě se najde něco, co celkový dojem kazí, ale jak se česky říká (i když já si to sama nemyslím): Každá rodina, každá práce, každý kolektiv atd. má svou mouchu, tedy vadu na krásu.
Ode mě, kdo skutečně svůj život změnil netypickým rozhodnutím, je jedno doporučení.
Nejprve si představte, že o všechno, co máte, přijdete. Úplně všechno. Pak se zeptejte, zda budete šťastný, tedy zda přežijete.
Nevíte, ale i přesto chcete jinou cestu zkusit? Klidně. Možná se potkáte s velkým úspěchem, ale bude Vás to hodně bolet!
Další téma👇
“Kolik vyděláváš?” Tabu na pracovišti nebo důležitá kontrola rovnosti? A kolik jsem vydělávala po ukončení magisterského studia? “
MATANE（またね）＝ Zatím!
Filozoficky podáno nebo láska také není jednoznačná?
WebWavelife with Namiko Sakamoto
Život na webu s vlnkou Namiko Sakamoto